Medailista z MS U18 David Huk: Smíchov byl moje dětství. Co vzkazuje malým liškám?

První kroky na ledě udělal na zimním stadionu Nikolajka a ve smíchovském klubu hokejově rostl až do šesté třídy, kdy odešel vyzkoušet vyšší soutěž do pražské Slavie. Dnes hraje za juniorku švédského Linköpingu a také za českou reprezentaci U18, se kterou před pár dny vybojoval bronzové medaile na mistrovství světa na Slovensku.

Byla to první medaile dorostenců z MS od roku 2014 a sedmnáctiletý David Huk k ní přispěl dvěma rozhodujícími trefami v posledním duelu s Lotyšskem a celkově pěti body v turnaji. Slavit pak mohl s dalším odchovancem našeho klubu a spoluhráčem z reprezentace Jirkou Kamasem (oba na úvodním snímku – David Huk vlevo, Jiří Kamas vpravo). Hned po oslavách pak ochotně a rád poskytl rozhovor pro web mateřského klubu.

Davide, jak velké byly oslavy bronzu? A přebily nakonec zklamání z porážky v semifinále?

Oslavy byly určitě skvělé, moc jsme si to s klukama užili. S většinou jsme spolu už od kategorie U16 a turnaj tak byl pro náš ročník 2008 poslední společnou akcí, kterou jsme odehráli samostatně. Takže to bylo chvílemi i dojemné.

Prohrané semifinále máme samozřejmě v hlavách do teď, od vysněného finále to byl opravdu kousek, ale jsem na kluky pyšný, že jsme se z toho dokázali rychle oklepat a získat medaili, na kterou se tak dlouho čekalo.

Čeho si nejvíc ceníš na bronzovém týmu?

Nejvíc si na našem týmu, nebo spíše partě, vážím určitě soudržnosti… Myslím, že celý turnaj bylo vidět, jak hrajeme jeden za druhého a jak se všichni navzájem podporujeme. Všichni jsme věděli, že s námi nikdo na medaili nepočítá a že nás většina lidí podceňuje vzhledem k tomu, jak se sezóna pro náš ročník vyvíjela. O to víc si vážím, že jsme se dokázali semknout a medaili získat.

Jaké máš plány na léto?

Asi jako každý. Teď si chvíli odpočinout, nabrat síly a pak zase tvrdá práce v letní přípravě, kterou budu dělat s výborným kondičním trenérem Milošem Pecou.

Jak jsi spokojený v juniorce v Linköpingu?

Švédská juniorka mi toho dává opravdu hodně, spoustu zkušeností do hokejové kariéry i do osobního života. V Linköpingu je to skvělé, krásné město, úžasní lidé. Jsem vděčný za to, jak nás tam kluci se spoluhráčem Václavem Nedorostem vzali a pomohli nám v začátcích. Řekl bych, že jsme měli štěstí na partu, která tam byla a je.

Jaké jsou tvoje hokejové sny?

Podobně jako u každého kluka, který hraje hokej: zahrát si v NHL nebo vyhrát Stanleyův pohár. To je ale ten největší sen, nejdřív si musím nastavit a plnit menší cíle. Určitě bych se chtěl dostat na univerzitu a do zámořské NCAA, kde hrají nejlepší juniorští hráči na světě a zároveň je to skvěle propojené se vzděláním.

Dá se vůbec vrcholový hokej skloubit se školou?

Určitě je to velmi náročné. Někteří kluci si dokonce dopisovali několik testů během mistrovství světa, ale v podobném duchu se to ve většině případů stíhat dá. Musíte mít i štěstí na učitele, aby tolerovali velké množství tréninků. Já studuji dálkově, i tak je to často složité, ale všechno zatím zvládám.

Kdo je tvým hokejovým vzorem?

Už od mala to byl Johnny Gaudreau. Když mi bylo asi osm, dostal jsem jeho podepsaný dres, který mi doteď visí zarámovaný na zdi v pokoji. A když mi táta četl zprávu, že Johnny zemřel, bylo to před mým prvním zápasem v Linköpingu. To nezapomenu.

Z českých hráčů byl mým oblíbencem vždy Jakub Vrána. Pamatuji si, jak jsme s tátou jeli v roce 2019 na mistrovství světa do Bratislavy, kde hrál jako posila z NHL. Když minulé léto oznámili, že se vrací do Linköpingu, byl jsem štěstím bez sebe. Dokonce nás párkrát pozval i na večeři. Kdyby mi tohle někdo řekl pár let zpátky, tak bych mu určitě nevěřil.

Jak vzpomínáš na roky strávené na Nikolajce v dresu Smíchova, tehdy ještě Slavoje Zbraslav?

Roky na Nikolajce byly pro mě jedním slovem dětství. Byl jsem tam od přípravky, takže mě Zbraslav vlastně naučila bruslit. Jsou to opravdu krásné vzpomínky umocněné tím, že se teď potkáváme v dresu národního týmu s Jirkou Kamasem, který na Smíchově také vyrůstal. Zbraslav je ale srdeční záležitostí celé naší rodiny, můj táta nás tam trénoval, zároveň jsem nějaký čas u Nikolajky i bydlel.

Jaká pak byla tvoje cesta až k současnému působišti a ke stabilnímu místu v mládežnických reprezentacích?

Ze Slavoje Zbraslav jsem odcházel v šesté třídě do pražské Slavie, samozřejmě to nebylo lehké, ale Slavie už hrála vyšší ligu a náš ročník se postupně začal rozutíkat, takže myslím, že jsme udělali správný krok. Na Slavii jsem pak působil čtyři krásné roky a prožil jsem tam větší část své mládežnické kariéry. V deváté třídě jsme skončili celkově na čtvrtém místě. To byl rok, na který nejradši vzpomínám.

Kdy ses rozhodl pokračovat dál švédskou cestou?

Po prvním roku v dorostu jsme si doma říkali, že nadešel čas posunout se dál. Bylo to těžké rozhodnutí. Šel jsem už v patnácti letech daleko od domova, ale jsem rád, že jsme se tak rozhodli. V osmé třídě jsme byli se Slavií na turnaji ve Stockholmu a odehráli jsme i dva přípravné zápasy v Linköpingu, už tenkrát se mi tam zalíbilo, takže bylo hezké se tam vlastně potom vrátit. 

Jak bys popsal švédský tréninkový systém?

Nechávají hráče hrát hodně s pukem, chtějí, aby měl co největší sebevědomí. To se nám doma moc líbilo a i proto jsem se rozhodl pro tuto cestu. Švédsko je navíc známé náročným tréninkovým programem, což můžu potvrdit – máme spoustu silových a kondičních tréninků. Často kombinujeme posilovnu s tréninkem na ledě i před zápasy, na což jsem nebyl vůbec zvyklý. Ze začátku to pro mě bylo hodně obtížné, ale postupem času si na to tělo zvyklo.

Co bys vzkázal malým smíchovským hokejistům a hokejistkám, kteří jdou ve tvých stopách?

Malým liškám bych rád vzkázal, ať pořádně trénují, ať dělají co je baví, a že jakýkoliv sen se může stát realitou. Taky bych jim rád popřál hodně štěstí a mnoho úspěchů, ať už v hokeji nebo v životě.