Rodina Kasíků: hrát s tátou je krásné a obtížné zároveň

Pokud vím, bydlíte na druhé straně Vltavy, a nejsem si úplně jistý, jestli je pro vás Nikolajka nejbližším stadionem. Proč padla volba zrovna na HC Smíchov?

Radek Kasík: Dílem náhody, dílem přesvědčení. Na základě vlastních zkušeností s vrcholovým hokejem jsem věděl, že jestli budou chtít kluci někdy hrát hokej, nebude to ani ve Spartě, ani v jiném velkém klubu, kde je vše příliš brzo zaměřeno na výkon. Jak ze strany klubu, tak většinou i ze strany rodičů. Chtěl jsem poskytnout klukům všestranný sportovní vývoj, partu kamarádů, aby je sport hlavně bavil, aby se naučili fair play a že bez poctivého tréninku se nikdo nezlepší, že bez porážek není vítězství a že přihrávka kamarádovi na gól je větší radost než dát gól sám, protože radost z radosti spoluhráče potěší mnohem více. A dílem náhody bylo potkání kamaráda, bývalého spoluhráče, tehdy trenéra dětí jednoho pražského „S-klubu“, který mi nejdříve lanařil kluky k nim, ale když viděl, že se mnou nehne, doporučil mi tehdy TJ Slavoj Zbraslav. Od začátku se mi líbila rodinná atmosféra v klubu a filosofie hlavního trenéra Karla Míky, který oddíl vedl. Ta přesně splňovala mé představy o hokejových začátcích pro mé syny. A splňuje je dodnes.

V úvodu jsem zmiňoval, že jste se hráli spolu v jednom zápase; v sezoně 2019/2020 jste spolu hráli proti Hvězdě, Kobře a Žižkovu. Jaké to bylo, potkat se takhle najednou na ledě?

Filip Kasík: Mé pocity z tohoto zápasu jsou velmi smíšené, je to krásné ale obtížné zároveň. Když vidíte, jak vám přihrává a vysílá vás do útoku vlastní táta s bráchou, naplňuje mě to nepopsatelným dojmem. Naopak při souboji, když je někdo narazí na mantinel, mám silné nutkání odjet ze svého pravého křídla přes celou třetinu, jen abych to útočníkovi vrátil.

Jan Kasík: Bylo to super, i když jsme myslím většinu času hráli každý v jiné lajně.

Radek Kasík: Každému rodiči bych to přál, aby si mohl společně se svými dětmi zahrát zápas, zazávodit či jinak zasportovat na úrovni, kdy se maže věkový rozdíl a jste se svými dětmi jako se sobě rovnými. Ta chvíle v životě, kdy se křivky sportovní výkonnosti dětí a rodičů potkají ve stejném bodě, je většinou docela krátká a je potřeba ji využít a pořádně si ji užít. Já měl to štěstí a užil-užívám si to na 100 %.

PS: s Honzou jsme většinu zápasu hráli spolu v obraně a Filipa jsme měli před sebou.

Radku, s Filipem jdete v našem klubu jako trenér už od 4. třídy. Je to těžké, když je jeden z hráčů synem hlavního trenéra?

Filip Kasík: Velmi. Jako syn svého otce jsem se snažil vše plnit na maximum, jako správný člen kabiny jsem ale cítil pocit určitého vzdoru proti trenérovi, který k týmovému sportu patří. Myslím, že správné vyvážení mezi těmito dvěma přístupy hledám dodnes.

Radek Kasík: Já v tom problém nikdy nehledal. Doufám, že ani ostatní ne. Vstupem na zimní stadion (možná již cestou na zápas) je ze mě trenér a ze syna jeden z hráčů týmu, ke kterým musím přistupovat stejně. Naopak někdy i o něco „spravedlivěji“. Je pravda, že mi občas Filip situaci moc neusnadňoval, když odmlouval a diskutoval s mými názory. Vždy to ale bylo k věci a často měl i pravdu. Tak jsem ho pak raději udělal kapitánem.

Mít v rodině tři hokejisty, to musí být náročné i pro věci, které by spoustu lidí dost možná nenapadly; do auta se občas musejí naskládat tři tašky, doma se někdy sejdou tři výstroje, které, řekněme, úplně nevoní…

Jan Kasík: Je pravda, že mamka z toho často nebyla úplně nadšená, když celou předsíň zabraly naše „voňavé“ věci. Co se týče auta, tak s tím nikdy problém nebyl, jelikož táta je v tomhle přeborník. Pamatuju si, že jednou jsme v autě vezli celkem čtyři hráče s taškama a k tomu ještě televizi a nákup.

Radkova manželka Lucie působila nějakou dobu v týmu jako vedoucí. Jaké je to pro ni, když má doma tři hokejisty?

Lucie Kasíková: Skvělé. Postupem času se stávám hokejovou expertkou a troufám si i na odborné analýzy. Během cest autem, u jídla a snad i ve snu jsem si jich vyslechla už tolik, že se za expertku mohu s čistým svědomím prohlásit. Zbývá už snad jen elektronická tužka... tu si budu přát k Vánocům.

Když se vídáte doma i při sportu, nelezete si někdy na nervy?

Filip Kasík: Řekl bych, že vzhledem k malému bytu, ve kterém všichni žijeme, jsme na svou přítomnost zvyklí a společné sportování naše nervy nezhoršuje, spíše naopak.

Jan Kasík: Ani ne.

Radek Kasík: Nepamatuji, že bych někdy nechtěl jít s klukama něco dělat, natož sportovat. A když to jde, bereme mamku samozřejmě s sebou. (Při sportu bývá často hlad.)

Bez společných tréninků se musí většina hráčů připravovat samostatně. Trénujete teď spolu? Na vašem tréninkovém videu byli jenom dva z vás…

Jan Kasík: To je pravda, je určitě výhoda mít parťáka, se kterým můžete společně trénovat. Ten nejzkušenější na videu chybí, protože se momentálně připravuje individuálně.

Filip Kasík: Pokud to situace dovolí, rádi si dáme společný trénink, nejčastěji je to horské kolo. Větší výzvou je pak třeba společná účast na závodech.

Radek Kasík: Tak určitě! Aktuální vynucenou přestávkou je potřeba se protrénovat. Kluci musí kromě fyzičky ještě pilovat i technické dovednosti, tak nezvládají takové objemy jako já, proto ten individuál. Líbí se mi výzvy pro naše žáky. Snažím se je také plnit. Pro starší hráče mám také jednu výzvu: Napište, až dáte 5 km za 22-23 min, půjdeme si spolu zaběhat na Dívčí hrady!

Jak vidíte svoji hokejovou budoucnost? Myslíte, že k těm třem společným zápasům přidáte ještě nějaký další?

Jan Kasík: Doufám, že jo, i když za současných podmínek to zřejmě ještě nějakou chvíli potrvá. Ale určitě by to bylo fajn.

Filip Kasík: Také doufám, na zápasy pravidelně spolu jezdíme, ale táta v roli trenéra. Když je nominován do pole, je to pro mě osobně úplně jiný pocit z utkání.

Radek Kasík: Tak určitě. Moje výkonnost je již několik let na stabilní úrovni. Pravidelně absolvuji letní přípravu, tréninky na ledě jsou samozřejmostí, životosprávu udržuji ve sportovním režimu, žena mě na zápasy pouští a i se chodí dívat. A pokud bude výkonnost ostatních hráčů tak nízká, jako bude moje vysoká, tak nemám problém se nanominovat do sestavy na zápas. Jisté signály ale naznačují, že bych měl být obezřetný.

Jak to myslíte?

Za tu dobu, co kluky trénuji, jsem je také již několikrát vezl ze zápasu do nemocnice. Při posledním zápase to bylo naopak. Kluci vezli autem do nemocnice s roztrženým rtem na šití mě!