Smíchov-USA-Island-Smíchov. Martin Šimánek přináší do klubu zkušenosti ze zahraničí

Martin Šimánek od osmi do patnácti let hokejově vyrůstal na Smíchově, pak se vydal na zahraniční pouť. Hrál v zámoří, v Americe vystudoval střední i vysokou školu, trénoval a hrál na Islandu i v Itálii. Teď se na Smíchov vrací jako kouč. 

„Přijde mi to celkem poetické. Vlastně se dá říct, že jsem zpátky na stejném místě, ale o dost moudřejší, vzdělanější, zkušenější,“ říká sedmadvacetiletý sympaťák.

Zkušeností si převezl spoustu a díky nim může srovnávat různé pohledy na hokej i přístup k tréninku. Když má vybrat tři slova, která ho vystihují, volí charakter, vstřícnost a dřinu.

Martine, na Smíchov, který tehdy hrál pod hlavičkou Slavoje Zbraslav, jsi přišel jako prcek ve třetí třídě ze Sparty, jaká byla tvoje další hokejová cesta?

Na Smíchově jsem byl až do patnácti let, pak jsem dostal stipendium a odešel hrát hokej do Ameriky. Po třech letech na střední Northwood School v Lake Placid jsem dostal nabídku jít na univerzitu SUNY Oswego na pobřeží jezera Ontario a zahrát si tam univerzitní ACHA. 

Odešel jsi daleko od domova dost brzy, nelituješ toho?

Vůbec. Určitě bych to udělal znovu. Hrozně jsem se tam naučil, hokejově, ve škole i do života.

Zámořskou cestu ti pak přerušil covid…

Byla stopka, v Americe se vůbec nehrálo, musel bych být zavřený v kampusu, tak jsem se vrátil domů a školu dělal na dálku. Jeden zápas jsem si zahrál v univerzitní lize za tým Univerzity Karlovy, pak ale covid zastavil hokej i tady.

Další etapa tě zavedla kam?

Ještě jsem se do Ameriky vrátil, dodělal jsem si bakaláře v oboru Health and Wellness Management, ke kterému mám i obor Atletický trenér. Dohrál jsem za mořem univerzitní kariéru a pak jsem odešel na Island.

Proč zrovna Island? To není úplně vyhlášená hokejová destinace…

Dostal jsem nabídku jít buď do Finska, nebo na Island. Ve Finsku bych si musel všechno platit, shánět práci, úspory jsem ze studentských let pochopitelně neměl. Tak jsem zvolil Reykjavík, kde mi nabídli, že budu hrát, pomůžou mi najít práci a můžu tam začít i jako trenér. To měl lákalo. První sezónu jsem vypomáhal u mládeže, pak jsem se posunul na pozici asistenta klubového šéftrenéra a zároveň hlavního kouče kategorií U16 a U18. Postupně jsem se tam zabydlel, získal konexe, udělal si jméno jako hráč i jako trenér a nakonec jsem zůstal tři roky.

Jaká je úroveň hokeje na Islandu?

Mají tam svojí ostrovní ligu, ve které jsou čtyři týmy. Srovnal bych to asi s krajskou soutěží u nás. Reprezentace hraje třetí divizi, kterou jsem si taky vyzkoušel. Propracoval jsem se tam na pozici hlavního trenéra islandské juniorky, se kterou jsme jeli na Mistrovství světa třetí divize do Mexika, takže jsme měli soupeře jako Turecko, Izrael, Hong Kong nebo Nový Zéland. Vyhráli domácí Mexičané, kteří měli v sestavě skoro samé domestikované Američany.

Proč jsi pak na Islandu skončil?

Bavilo mě to tam, chtěl jsem pokračovat a ze svazu mi nabídli, abych si udělal dvojí občanství, že bych mohl dál trénovat a zároveň hrát za repre. Byl jsem nadšený. Pak ale přivedli trenéra, který dostal balík, a na mě už nezbylo. Finančně by to nešlo, takže jsme se rozloučili a já odešel do Itálie, do klubu SV Lana, který je zhruba 20 minut jízdy od Bolzana.

V Itálii jsi strávil minulou sezónu. Opět jako hráč i trenér?

Hrál jsem tam už jen pro zábavu, ale byl jsem šéftrenérem mládeže a pomáhal i u áčka. Vůbec to nebylo špatné, děti mě měly rády, ze začátku jsem byl spokojený. Pak na mě ale přišla krize – bydlel jsem sám na hotelu, neměl jsem tam nikoho, s kým bych si pokecal, zašel na pivo, pobavil se i o něčem jiném než jen o hokeji. Všichni mě brali jako autoritu, ale tématem všech hovorů byl hokej, hokej a zase hokej. Najednou jsem cítil, že se mi to protiví, že chodím na led jen z povinnosti, že prostě potřebuji vypnout.

Takže po letech přišel návrat do Česka.

Jo, v dubnu jsem po jedenácti letech přijel zpátky domů. Dal jsem si pár měsíců pauzu, vyčistil jsem si hlavu a pak jsem přes známého rozeslal svůj životopis. No a jako první se ozval Michal Gandalovič ze Smíchova. To byla náhoda, která mě pobavila a potěšila zároveň, rychle jsme se dohodli. Hledám si tu ještě práci, která by trénování doplnila.

Zostra jsi naskočil teď v srpnu na soustředění. Jak tě baví trénovat smíchovské žáky?

Byl to skvělý týden, který mě znovu neskutečně nastartoval. Jsem z toho nadšený, bavily mě tréninky na ledě i na suchu, mám zase radost.

Jak bys zhodnotil úroveň našich žákovských týmů?

Jsem tu krátce na to, abych hodnotil, ale líbí se mi, jakou mají kluci partu, jak se podporují, jak spolu fungují a jak se chtějí zlepšovat. Dobře se mi pracuje s Filipem Čmejlou, i když si po těch letech ještě musím zvyknout na roli asistenta. Mám tendenci furt něco říkat a vnášet do tréninku, ale teď se musím držet trochu zpátky, abych do toho Filipovi tolik nekecal (smích). Každopádně si myslím, že si vyjdeme vstříc a že se dobře doplňujeme. Jsem rád, že s ním můžu spolupracovat.

Martine, přejeme, ať se ti u nás líbí a daří!