110 let pádů a vzestupů našeho klubu

Dlouhá a náročná historie

V názvu se honosíme rokem 1913, kdy se na Zbraslavi začal hrát kanadský, tedy lední hokej. Počátky samotného klubu, tehdy ještě s bandy hokejem, sahají dokonce ještě do roku 1911. Radost z nového sportu nevydržela dlouho – přišla světová válka. Tu, stejně jako o dvacet let později snad ještě větší krvavý konflikt, náš klub přežil jen stěží. Na zamrzlé Vltavě i Krňáku, starém slepém ramenu Berounky, se však sportu dařilo. V roce 1928 se stáváme mistrem českého venkova a zbraslavští hráči, například akademický architekt Bohumil Steigenhofer, pravidelně nastupují v dresech národního týmu.

I období po druhé světové válce začíná slibně. Otevíráme nové přírodní kluziště, kde tři tisícovky diváků sledují, jak jeden tým ze Zbraslavi sehrává vyrovnané utkání s reprezentací Belgie. Opět je tu řada reprezentantů, například Miroslav Pašek, a na ledě klubu trénuje i národní tým.

Světlé časy však opět brzy končí. První plán na výstavbu vlastního stadionu padá v sedmdesátých letech s rozšířením Prahy. Investorem měli totiž být Středočeši, kteří po začlenění Zbraslavi do hlavního města přesouvají projekt do Černošic. Další pokus o výstavbu v roce 1988 končí s téměř hotovým stadionem na penězích, které nově zvolený porevoluční starosta „odklonil“ jinam.

Po celou historii klub funguje, ale na slávu z dřívějších dob navazuje jen těžko. Často chybí řada kategorií a někdy hrají jen muži, někdy je tu zase jen mládež. S příslibem stadionu se rozjíždí nábor, ale po následném stěhování na Nikolajku, kde v tu dobu hrají další dva kluby, jsou podmínky přinejmenším náročné. Stěží se dají dohromady tři lajny v celém klubu. Když už to vypadá na zlepšení, kvůli nedostatku prostorů pro trénink v roce 1995 klub ruší všechny vyšší kategorie a zaměřuje se na mládež.

Tato strategie se vyplácí – ostatní kluby ze Smíchova postupně mizí a my zůstáváme prakticky jediným hokejovým klubem na celou jihozápadní Prahu. Když se však konečně podaří naplnit všechny kategorie a začínají přicházet úspěchy, přichází covid, který znemožňuje nábor nových hráčů, a následně energetická krize, která zavírá zimní stadion Nikolajka.

Klub, v té době už HC Smíchov 1913, opouští více než polovina dětí – z dvou stovek hráčů jich zbývá sotva devadesát. Trénujeme všude možně, některé domácí zápasy se hrají dokonce až ve Velkých Popovicích. Muži opouštějí oficiální soutěže a tým se schází jen na utkání v amatérské PHM lize. Svítá však naděje – po bleskurychlém sepsání petice a manifestaci před pražským Magistrátem (kde děti hrály na Mariánském náměstí hokej a Janek Rubeš ji označil za nejlepší demonstraci, jakou kdy viděl) je schváleno půjčení městského pozemku soukromému investorovi.

Letošní sezonu již zahajujeme s nadějí na nový domov. Obnovujeme mužstvo dorostu, A-tým se vrací do oficiální soutěže, kde po vlažném rozjezdu opět ohrožuje i týmy na čele tabulky. I když se otevření stadionu několikrát odsouvá, 20. listopadu čekání končí – první hráči vstupují na novou ledovou plochu a po více než 110 letech historie míříme na nový stadion.

Příběh odhodlání a klubového srdíčka

To, že jsme se tohoto okamžiku dočkali, je dílem vytrvalosti, houževnatosti a odvahy všech, kdo v klubu zůstali. Odejít do jiného klubu nebo s hokejem úplně skončit by pro mnohé bylo jednodušší. Společně jsme však ukázali, že jsme jeden tým a že výhra nemusí být jen první místo v tabulce, ale často i jen to, že v té tabulce vůbec jsme.

Po celou dobu existence klubu stál jeho život na obětavosti hráčů, rodičů, trenérů i dalších funkcionářů, kteří věnovali svůj čas, energii a často i peníze. Dělali to pro svůj tým a pro svůj klub; pro spoluhráče, děti, radost ze sportu. A také věděli, že sport jim to všechno bohatě vrátí.

Zatím napsané kapitoly z historie klubu ukazují, že když máte cíl a když víte, proč něco děláte, je možné překonat všechny překážky, ať se zdají jakkoli náročné. Jsou důkazem, že dojít se dá kamkoliv. A pro klub jsou příslibem, že pokud se týmové hodnoty neztratí, má před sebou ještě dlouhou budoucnost.