Rozhovor s Karlem Míkou ke 110 letům klubu (2. část): 90. léta - klub na pokraji zániku

Jak vy jste se vůbec dostal na Zbraslav, do klubu?

Jako malí kluci jsme chodili hrát hokej na Krňák nebo Malou řeku u Vltavy. Pokud byl led, tak hned po škole až do tmy, v sobotu a v neděli byl sraz kolem deváté a mydlilo se až do večera. Mnohdy „nezbyl čas“ ani na oběd! Chodili mezi nás i kluci, co hráli v klubu (tehdy oddíle) a tam se dalo ledacos naučit a okoukat. V klubu jsem se ocitl tak trochu náhodou. Někdy v páté, šesté třídě přišel do třídy kluk, co hrál hokej v Karlových Varech, a byl výborný. Chodili na něj dívat – dával spoustu gólů. No a na jednom zápase nás odchytil pan Němec (tenkrát trenér) a jestli prý nechceme chodit hrát. Většinu nás znal z Krňova, kam se chodil dívat a asi jsme nebyli úplná kopyta. A tak jsem se ocitl v klubu.

Když jsem doma řekl, že jdu hrát hokej, máma se skoro zbláznila. Ta byla úplně šílená, protože měla v Líšnici, odkud pochází, souseda, který hrál hokej. Hrál divizi, tehdy velice solidní soutěž a měl úraz – zlomili mu obě nohy. Chodil o holích, takže máma z toho viděla akorát problém. Díky tomu jsem si chodil zahrát za Zbraslav vždycky jenom doma. Mámě jsem to tajil. Nejezdil jsem s nimi ven. Jestli jsem v žácích měl 20 zápasů, tak je to moc. Hlavní problém – my jsme to museli rychle odehrát, protože zima byla hrozně krátká na to, abys udržel led. Takže se stejně potom muselo hledat místo v Praze, aby se soutěž žáků odehrála. Od té doby jsem tam byl.

 V 15 letech jsem musel do tanečních a tam mě chytlo tancování, závodně jsem tancoval až do vojny, dva tréninky týdně a o víkendech soutěže nebo předtančení – to se nedalo s hokejem skloubit. Tak jsem se na hokej vlastně vyprd.

Do jednadvaceti let byla vojna a potom mi hokej začal scházet. Takže ze začátku bandasková liga, asi tři nebo čtyři roky. Pak se dal dohromady znova chlapský mančaft na Zbraslavi, takže jsem hrál i s kluky, co se mnou hráli tu bandaskovou ligu – začali jsme hrát s dalšími šesti sedmi kluky ze Zbraslavi, co zůstali z chlapů, krajský přebor. To mohlo být kolem roku 80. Muži měli tréninky na různých stadionech po Praze v různé časy – třeba na Štvanici od jedenácti večer. Dnes naprosto nepředstavitelné.

To znamená, že Zbraslav jako klub vlastně existuje opravdu od roku 1911, od roku 1913 začal hrát hokej, ale celou historii někdy byli jenom muži, někdy byly jenom děti a muži nebyli…

Já ti řeknu, že třeba v roce 93, tady ty děti (fotografie ve fotogalerii), to byly všechny děti, které jsme měli. To už jsme byli na Nikolajce. Žádná jiná kategorie nehrála.

Ty jo… Jak to tehdy mohlo fungovat?

My jsme jezdili 1203, já měl Škodovku 120, Petr Střížů měl 1203, do té se naházely výstroje, kluci lehli na výstroje, já jel autem, Jirka Veselý (táta Martina Veselého) jel taky a jel i Tonda Jelínek. Tak jsme pobrali všechny kluky. Jeli jsme třemi auty a měli jsme třeba dvanáct, třináct kluků.

Paradoxně, tady (na fotce – pozn. red.), když bylo focení, se nám tady sešlo dokonce 17 dětí, ale to jsme vlastně nikdy na zápase neměli.

To byla taková krize, že jsme mysleli že, to ukončíme, ale Němec (jednatel klubu) vždycky říkal – klucí, ještě to vydržte. Ještě tady vydržte, ještě chvíli, ještě chvíli, ještě chvíli. Na Nikolajce trénovali kromě nás kluci ze Sokola Žižkov a Sokola Praha Jih. Pro tuhle partu byla hodina tréninků jeden týden a ten druhý byla hodina a půl! První rok v soutěži byl doslova očistec. Podle nejstaršího hráče jsme se museli přihlásit do soutěže mladších žáků. To tehdy byla šestá plus sedmá třída, problém byl, že u nás byli tři šesťáci a ostatní byli o rok i dva mladší. A samozřejmě tomu odpovídaly i výsledky.

Tak jsme třeba jeli do Benešova a dostali jsme tam pětadvacet gólů. Pětašedesát gólů od Sparty, pětapadesát gólů od Slavie. 55:0. To jsme dělali čárku, akorát když ten gól nedostaneme. Když šel někdo střídat, tak jsme je chválili, když nedostali gól. To bylo tragický. Pak jsme přijeli do Benešova na odvetu – tam jsem znal trenéra, a on po zápase říkal – hele, trochu se to zlepšilo, posledně jste dostali pětadvacet, teď jenom dvanáct. Já povídám – na to, že trénujeme hodinu týdně… „Počkej, počkej, počkej? Ještě jednou?“ „No hodinu týdně máme; dohromady, mladší žáci máme hodinu týdně.“ A on, ať prý chvíli počkáme. Přivedl všechny kluky z Benešova.

„Klekněte si a poslouchejte. Vy jste jim dali dvanáct kusů. Víte, kolikrát týdně trénují? Jednou! To je neskutečná ostuda. Tady máte tři hodiny týdně, můžete si sem o sobotě, o neděli kdykoliv přijít a bruslit. A vy jim dáte jenom 12 gólů!“ Říkal nám, že by se na to vykašlal, protože to nemá cenu. Takhle prý budeme akorát naštvaní. A já povídám, a co nám zbývá? Nějak to musíme přežít. A budou ti malí, budou to doplňovat. A dopadlo to zaplať pánbu dobře.

Kdo tehdy v klubu vlastně trénoval?

Ono záleželo i na tom, že díky těm lidem, který si tam kolem toho hokeje potulovali, tak zhruba 90 % z nich tam mělo děti. Byli to rodičové, taťkové jo, ale většina z nich jakous takous zkušenost s hokejem měla, byť jako já – krajskou ligu, nic moc. Ale dělali to rádi, dělali to pro ty děcka. Věděli že výsledky nebudou hned. Já jsem tou dobou chodil pomáhat trénovat na Kobru a tam jsem získával spoustu zkušeností u pana trenéra Chmelíka. Výbornej chlap a skvělý dlouholetý trenér, radil mi a vysvětloval – vlastně formoval můj vztah k trenérskému řemeslu.

Vzpomínám už jen matně, že jsme třeba jeli do Nymburka a vyhráli jsme. Už ani nevím, zda to byl mistrák nebo přátelák ale bylo to pomalu na oslavu na celý rok, protože my jsme měli třeba jedno dvě vítězství za celou sezonu. V dalších letech už to bylo tréninkově i herně mnohem lepší.