Rozhovor s Karlem Míkou ke 110 letům klubu (3. část): o Nikolajku jsme se dlouho museli dělit

Já jsem přišel na Zbraslav kolem roku 2002, jestli si dobře pamatuji. Podle toho, co jsem se dočetl, se v té době končilo 5. třídou. Někdy dříve jsme ale v klubu měli všechny kategorie. Co se tehdy stalo?

Kolem roku 1995 jsme se museli rozhodnout, co s klubem dál, protože jsme měli na každou kategorii pouze hodinu tréninku týdně a to samozřejmě bylo velice málo. Rozhodli jsme se jít cestou kvality před kvantitou a to znamenalo více tréninků pro méně kategorií.

Na Nikolajce tehdy byl Sokol Praha Jih, který tam měl všechny mančafty, Sokol Žižkov tam měl všechny mančafty a my jsme tam byli. Takže tréninky v exponovaných hodinách se tam musely rozdělit mezi tři kluby. Tyhle časy byly přibližně stejné od šestnácti do jednadvaceti hodin. Navíc měl Žižkov ještě muže. My jsme měli všechny kategorie, a proto jsme se rozhodli, že musíme něco udělat. Rozhodnutím byla orientace klubu na nejmenší kategorie. Měli jsme tady takovou, jak bych to řekl, velkou párty, kde jsme na šatnách pozvali kluby z okolí, včetně Káčka (HC Kobra Praha), Hvězdy, Kralupy tam byly, Neratovice, Beroun tam byl, Benešov tam byl. Takže jsme udělali takovou akci, že budeme pouštět všechny kluky mladších, starších žáků, dorostu a juniorů. A řekli jsme, že budeme dělat s těmi malými, protože ti nám potom budou dobíjet další ročníky. To jsme tady dávali dohromady s panem Němcem. Bylo to bolestné, ale jak se ukázalo později, správné rozhodnutí.

Během dvou let pomalu mizel Sokol Jih(Ústřední dům dětí a mládeže se to jmenovalo za komančů), proto Luboš Falta přišel k nám, protože ten tam byl šéftrenér a oni končili. Díky tomu, že končili, jsme dostali více hodin. Žižkov šel obrácenou cestou nežli my – zrušili všechno do šesté, sedmé, osmé třídy, měli jen dorost a juniory, ale ti jim odstárli, takže během dvou, čtyř let Žižkov zmizel a zůstalo jim jenom Áčko.

Potom vy, ročníky 93 až 98 jste to tlačili vlastně všechno nahoru a uzavírali jste to potom týmem mužů.

Ale jenom díky tomu, že jsme se věnovali malým dětem, jsme se potom během pěti šesti let znovu dostali na zhruba 200 dětí a v té vrcholové fázi někdy v roce 2009/2010 jsme měli oficiálně 250 dětí.

Takže my jsme vlastně jediný klub ze tří, které byly na Nikolajce, který přežil?

Hlavně to bylo dané tím, že ten Sokol Praha Jih, ten nějak tak umíral sám o sobě. Tam měli hodně dětí, potom to všechno zmizelo. Ani nevím proč. Luboš Falta mi říkal, že to tam nestojí za nic – spíš se věnovali fotbalu a jiným sportovním aktivitám. Žižkov neměl tolik trenérů, nebo tolik zapálených trenérů.

Potom, když se ostatní kluby rozpadaly, některé děti šly k nám. Třeba ze Žižkova. Díky tomu, že ostatní kluby takhle odezněly, my jsme jejich hodiny získali.

Jak to vypadalo potom, co jsme získali časy pro tréninky?

Samozřejmě byl problém to uplatit – už v letech 2007/2008 stála hodina ledu 2 800 korun za hodinu ledu. Když jsem dělal rozpočty, vždycky jsem musel za správcem. Ten nám něco seškrtal, něco se spoustou řečí dal. Mně na tom vadilo hlavně to, že my jsme Nikolajce platili jasně nejvíc peněz ze všech nájemců, ale kulantně řečeno jsme nedostávali dostatek prostoru v době, kdy jsme jej potřebovali nejvíce.

Pan Němec, ten už za ním ani nechodil. Ten vždycky říkal „on to s vámi Karel vyřídí“. „Já bych se svojí povahou spíš klubu ublížil“ říkal. Jednat se správcem nebylo jednoduché a někdy na hraně konfliktu, ale člověk musel být trpělivý a nakonec k nějaké dohodě došlo.

My jsme měli jedinou společnou řeč v tom, že jsme oba fandili Slavii. Tenkrát Slavia hrála ještě nejvyšší soutěž v hokeji, takže jsem s ním byl několikrát na Slavii. I tam jsem se snažil lobovat pro větší zázemí klubu. Kromě toho jsme prohovořili i dost věcí okolo hokeje všeobecně.

Potom jsme mluvili s majitelem a ten nám řekl „heleďte, my to můžeme pronajmout klidně někomu jinému.“ Já povídám, řekněte mi, co budete dělat v neděli a v sobotu, když my tady máme zápasy, vy tady budete mít co? „No, tak to bychom prodloužili veřejňák,“ a takový kecy. Já povídal, ať si to nechá projít hlavou, že jsem to měl spočítané. Vy si to spočítejte a sedneme si, popovídáme si o tom, aby to pro nás oba bylo nějakým způsobem schůdné. Aby my jsme tady mohli nějakým způsobem fungovat. Jak vidno, ani majitel neměl stejný pohled na naše požadavky a trvalo dost dlouho, než trochu povolil.

Jak to bylo s dalšími prostory klubu, třeba s kumbály na výstroj?

Tam to bylo tak, že vy jste si vozili výstroje ani nevím do které třídy. Potom se teprve našel kutloch, který byl původně Žižkova, kam si vlezli trenéři a daly se tam nějaké výstroje, třeba pro brankáře, aby to nemuseli tahat. Do té doby se trenéři převlékali společně s dětmi. Potom se to rozšířilo. Já jsem šel za správcem a říkám, že Žižkov tady není, my bychom si to rozšířili. To bylo jediné, co bylo bez problémů – vybourala se dřevěná přepážka a prostor pro trenéry se zvětšil.

Potom to všechno bylo jenom urgování, urgování, jen abychom získali nepoužívané prostory pod tribunou. Pak jsme šli za majitelem, s tím, že se zúčastníme vyklizení, že tam bude brigáda, že to celé vyčistíme. Tam, co jsou kumbály a rozcvičovna, byl sklad – nehorázný bordel a k tomu víc než tisíc spartakiádních lehátek. Teda spíš, co z nich zbylo. To jsme vystěhovali, vyhnali pavouky a uklidili. Tím ale práce na kumbálech vlastně začala. Chvílemi jsem byl elektrikář, malíř, zedník, z domova jsem přivezl přímotopy a mohlo se zabydlovat. Dlužno dodat, že se úprav zúčastnilo několik mých kolegů trenérů. V tom posledním kumbále, co je dneska sklad, byly složeny stovky trubek na chlazení, kdyby se něco stalo, aby tam něco dali. To nám trvalo pět nebo šest let, když jsme dostali tyhle prostory. Tak jsme vytahali tenkrát všechny trubky, oni přijeli s náklaďákem, odvezli to, pak jsem tam svařil konstrukce na regály, aby tam bylo co kam dát. Uklidit a vymalovat už byl jen závěr akce kumbály pro Zbraslav.