Rozhovor s Karlem Míkou ke 110 letům klubu (4. část): hokejová zamyšlení

Vše vychází od hráče

Hráč musí trénovat pro sebe a nevzdávat se

Od věku starších žáků už si musí každý hráč uvědomit, že jestli nebude navíc trénovat doma sám, bude to mít hodně a hodně těžké. V dorostu se hraje zcela jiný hokej a podmínkou je co nejlepší fyzička. To by měl být domácí úkol každého hokejisty.

Moji mladí (synové Karel a Radek – pozn. red.) v létě každý den, když byli doma – jeden vzal kolo, jel na Cukrák, a druhý vedle něj běžel. Druhou cestou prohodili kolo, běžel ten druhý. Každý den. Dělali to pro sebe, nikdo je nenutil.

Je tam obrovský rozdíl, jestli to děláš z donucení, nebo jestli to děláš sám. A jak mi říkal pan Zavadil z Letňan; „pane Míka, ten kluk musí vědět, proč běží. Ne proto, že to hokejisti dělají. Ale já chci být lepší hokejista – proto běžím.“ A to je v hlavě. Jestli tam poběžím proto, že se to dělá – to dělá každý. Ale já to dělám kvůli sobě. Dělám to pro hokej. Musím myslet na to, že když to zmáknu, tak to použiju na tom ledě. Když budu driblovat, protože mi to řekl trenér, můžu driblovat hodinu a je to zbytečné. První je v hlavě. Od hlavy to všechno vychází. Já chci driblovat! Jestliže ta hlava neví, proč to dělá, tak se nemůže ten člověk posunout.

Ti kluci, co jste byli vy – měli jste v sobě touhu dokázat tomu druhému, že jste lepší. I dneska musíš na klucích vidět, že ten hokej chtějí hrát naplno. Že je to jeho rozhodnutí, ne rozhodnutí jeho rodiče.

Základ hokeje: sledovat hru

Všechno je to o tom, že zpracovávám kotouč a vzápětí mám zvednutou hlavu. Ne, že zpracovávám a rozjíždím se a pak zvednu hlavu abych viděl. To je konec. Mě pan Chmelík říkal, a měl svatou pravdu – víte, jak poznáte dobrého hokejistu od toho špatného?

Dobrý ví, co se bude dít.

Tak. A on povídá: „pane Míka, udělejte jenom jednoduchý test. Vezmete kotouč a řeknete, jakmile vystřelím, ty pojedeš za kotoučem a nahraješ mi zpět“. Nastřelíš, uděláš od modré tři, čtyři kroky, a jestliže ten kluk se na tebe nepodívá cestou k tomu kotouči, aby věděl kam bude nahrávat, tak z něj nikdy hokejista nebude. Protože v tu chvíli on řeší problém, až když nastane. Proč se budu dívat na kotouč, když ten kotouč tam leží? Já tam akorát musím být první. Musím vědět – přijede někdo zleva, přijede někdo zprava? Ale to se musím podívat. Když se nepodívám, jsem překvapený, že někdo přijede a pověsí mi výstroj po mantinelech.

Tady z toho jsem měl já jako táta vždycky obrovský strach u Radka. Hrával extraligu dorostu a juniorů ve Spartě a tam si ti kluci neodpustí vůbec nic. Mnohdy to velice bolí a někdy je i hůř. V jednom zápase dorostu stál čelem k mantinelu a teď vidíš, jak je na něj ten kluk z toho Brna rozpumpovaný. Manželka mě takhle chytla, až jsem měl modřinu. A Radek v klidu odjel. Já povídám – tys‘ měl kliku! A on říkal – táto, já o něm věděl! Doma jsme o hokeji debatovali stále. Protože hrál ty nejvyšší soutěže tak mi řekl: „táto, víš jaký je rozdíl mezi ligou a extraligou? V juniorské extralize, první lize mužů jako bek zvednu hlavu a dívají se na mě dva, tři spoluhráči. To samé udělám v extralize dospělých a kouká se na mě všech pět lidí – včetně brankáře. Všichni se na mě dívají. To je ten rozdíl. Protože všichni jsou na přihrávce. V druhé lize už jsou to jenom dva. V kraji jeden – možná.“

Zůstat v klubu, jako je Zbraslav, není ostuda

Pro mě bylo vždycky důležité, aby nám z toho ročníku vždycky někdo vypadl výš a abychom si mohli říct, hele, tak jestliže tady máme v ročníku, já nevím, 98, třeba 6 lidí, kteří šli do extraligy a v té extralize se uchytili, to znamená, že ročník 98 byl zdravý. Zároveň i trenéři odvedli kvalitní práci. To, že ti ostatní zůstali, to není žádná ostuda těch lidí, kteří zůstali. Zkrátka buď neměli ambice, nebo dali přednost vzdělání, případně směrování rodičů pro dítě bylo jinačí než hokej.

Rodič je nedílnou součástí klubu

Sport je třeba dělat naplno i na nižší úrovni

Musí se začít tím, že děti budou na ledě co možná nejvíce, nejlépe na všech trénincích. To je základ a v začátku i nejdůležitější úkol pro rodiče. Bez jejich přispění i když je to mnohdy těžké, to nepůjde. A ta odezva musí vycházet z maxima rodičů dané kategorie. Jen tak lze do budoucna zajistit rozvoj všech dětí. Ostatní je už záležitost trenérů a filozofie daného klubu. A čas neúprosně běží všem, je třeba i upravit režim celé rodiny a využít vše, co jen lze. O to víc, že hokej není zrovna levná záležitost.

Vždycky, když mi přicházeli rodiče a já jsem je přijímal, nebo vás jako děti, tak říkám – no a co jste tomu hokeji ochotní obětovat? „Heleďte, my z něj žádnýho Jágra nechcem.“ Já povídám – opravdu ne? Mně to spíš připadalo, že už dopředu omlouvají něco, že kdybychom náhodou nebyli na hokeji, protože jedeme k babičce, jedeme na chalupu, že jedeme někam… Nebudeme kompatibilní s tím týmem. Chtějte být Jágrem! Já vím, že se jím 99,9 % dětí nestane. Proč se o to nepokusit?

To znamená, že na každé úrovni by to člověk měl dělat naplno?

Tak. Jestliže jsme na sport, pojďme dělat sport. Ve škole se taky snažíme se něco naučit.

Záleží i na přístupu rodičů

Ono to vychází všechno z okolí toho mančaftu. My jsme měli s rodiči ročníků 2000/2001 jednou, někdy i dvakrát měsíčně „setkání pod tribunou“. Místo rozcvičovny byla společenská místnost a zde se pojedlo, popilo a pokecalo, oslavily se narozeniny – zkrátka to tu žilo. Když bylo potřeba něco zaplatit, udělat, sehnat, tak se to tam domluvilo. Žádné oficiality. A jejich kluci byli velmi úspěšní! Dneska to není. Dneska ty lidi přijdou na zimák, sednou, kontrolují to, co se tam děje, a potom jsou schopní se tě zeptat: „já jsem se díval na internet a tam s tou třídou dělají úplně něco jiného – proč to tak neděláme?“ Jo, ty lidi mají spoustu informací, ale zda jsou pravdivé, je otázka. Příklad: nevědí, že malý sedmák bude vypadat jak páťák. Dělá tam něco – tohle umíme u nás v 5. třídě. Proč to neumíme my? Protože to dělá sedmák. Nechápu to, proč se tak děje, a je těžké s tím bojovat.

Když to tak řeknu, dřív jsi měl v klubu v rámci rodičů jednoho, dva šťouraly a rejpaly. Dneska je jich mnohem víc. Zčásti z neznalosti, zčásti z mylných informací, zčásti i ze snahy upřednostnit své dítě poukazováním na nedostatky druhých.

Když se o něco snažíme, je třeba něco obětovat

Je to všechno jen o tom, co jsme schopni tomu hokeji obětovat – i v rámci rodičů. Teď je vždycky problém, když v lednu začnou dovolené, začnou prázdniny, aby se dali lidi dohromady. My jsme u vás nikdy tyhle problémy neměli. Vždycky se řeklo dopředu, bude tam tenhle zápas, udělejte si ten čas tak, aby to fungovalo.

To je pravda – já jsem se vracel vždycky z hor na poslední trénink před zápasem.

Jasně, a šlo to. Všichni chtěli.

O každý zápas se popereme

Filozofie tady toho klubu byla vždycky „pojďme si zahrát a pojďme dokázat, že se o ten zápas popereme.“ Potom Hvězda, Kobra, pro nás žádný velký soupeř nebyl, to si pamatuješ. My jsme hráli vždycky solidní hokej. Můžeš prohrát, ale po boji. Za takový zápas se nemusíš stydět.

Kempy můžou pomoct, ale základ je v klubu

Já jsem byl jednou na kempu ve Velkých Popovicích a tenkrát tam byli ze Sparty Jirka Zelenka, Fanda Ptáček, skvělí hokejisté. Tak jsme tam seděli a kecali a přišel tam jeden z rodičů a říká „heleďte, chlapi, víte, vy tady děláte to, co děláme na klubu…?“ A já mu říkám – co bychom měli dělat jiného? Rodič přijde s tím, že na tom kempu se ty děti naučí něco jiného. To není pravda. Změna je pouze v lektorech. Fanda Ptáček říkal – my tady můžeme něco vycizelovat, já vám můžu říct svůj pohled a to by mělo vás i toho kluka posunout. Ne že tady budeme najednou přihrávat jinak, nežli jste zvyklí u vás. Bohužel i tady jsou mnohé kempy založeny na komerci, a ty hokeji nepomáhají. Dokáží utvrdit hráče i jeho rodiče, že jsou mnohem lepší než tvrdí trenér v mateřském klubu. Je to těžký omyl.

Hokej je hra chyb

To samé v hokeji. Mně se ta klička nepovedla? No a co – tak ji zkus znova. Dobrý trenér ti neřekne – to jsi udělal blbost. Řekne ti to, když je zápas a jsi poslední hráč před vlastním brankářem. Je to hra chyb – jako ve všem. Ty máš eliminovat ty chyby. Jestliže ty kluky v páté třídě učíme to, že nepůjdou na trestnou lavici, ale pojede se nájezd – to celý ten zápas degraduje.

Přání klubu

Já samozřejmě přeju všem těm děckám, aby měli kde bruslit. Popřál bych jim samozřejmě co nejkvalitnější trenéry, bez toho to nejde. A ať jsou na sebe všichni náročnější, protože bez toho v tom hokejovém světě skončí velice brzo.