Matěj Černík: těší mě, že jsou u nás někteří hráči i díky mé práci

Jak dlouho jsi v klubu? A jak dlouho hraješ za A-tým?

Teď jsem v klubu jednadvacátou sezónu. Myslím, že kromě Jirky Irlbeka tady nikdo není déle... Ale možná se pletu.

V A-týmu jsem začal, když jsem byl v oktávě (v roce, když jsem maturoval), což byla sezona 2017/2018. Tehdy, v roce 2017, se A-tým zakládal, takže jsem v současném týmu vlastně úplně od začátku. Od té doby hraju v áčku, jen s výjimkou sezon, kdy se nehrálo kvůli covidu.

Tuto sezónu A-tým doplnila řada hráčů a začali jsme znovu hrát Krajskou soutěž. Co si myslíš o průběhu sezony?

Pro mě je v první řadě úspěch, že vůbec tuto soutěž hrajeme. Loni nám odešlo 12 hráčů – kompletní první dva útoky byly pryč. Už to, že jsme tehdy dali dohromady tým do PHM ligy, bylo docela fajn, protože jsme vše řešili na poslední chvíli a hrozilo, že nebudeme hrát nic. Já jsem pak, i s tebou, do značné míry, a samozřejmě s trenérem, už od února řešil, co bude dál. Nebylo to úplně snadné, ale podařilo se nám sehnat další hráče, doplnili jsme tým odrostlými juniory, a i když letos pozice v tabulce nebyla úplně taková, jakou bychom si asi představovali, myslím, že to není zas tak zlé.

Pokud jsem dobře počítal, ještě někdy v listopadu jsme měli víc výher než všechny další soutěžní kategorie Smíchova dohromady, a i teď jsme co do poměru vyhraných a prohraným utkání nejúspěšnější kategorie klubu. Porazili jsme TNP, což byl, myslím, skvělý zápas, který se nám fakt povedl. Samozřejmě jsou zápasy, které se nám nepovedly – to si přiznejme. Ale to je tak vždycky.

Jak teď náš tým podle tebe funguje?

Myslím, že dobře. I když se sestavy mezi zápasy pořád docela liší a někteří hráči jsou dlouhodobě zranění, hokejově už jsme si celkem sedli. Samozřejmě doufám, že se to ještě bude zlepšovat, ale na to, kolik času jsme spolu strávili, to považuji za úspěch.

Hlavní ale podle mě je, že jsme si sedli jako tým; že se nehádáme, dokážeme se podpořit, pomoct si. Že je v šatně pohoda. I když si při zápase řekneme, co bychom měli dělat líp, myslím, že všichni vědí, že je to pro tým, a ne proto, že by si chtěl někdo honit ego.

Je taky fajn, že jsou v týmu lidé, kteří ho dokážou nějak táhnout. K těm patříš podle mě i ty. Hlavně ale Radek Kasík. Vlastně až teď, když nám dělám vedoucího, si dokážu představit, co všechno pro ten tým musí dělat, a hodně si toho vážím.

Obecně jsem všem vděčný za to, že jsou lidé pro tým schopní něco udělat. To je vlastně věc nás všech – jsem rád, že tady jsme a že můžeme hrát hokej alespoň na takové úrovni, na které teď jsme.

Máš zkušenost i s trénováním. Jak se ti pozici trenéra líbí?

Já trénuju jenom brankáře, což je podle mě hodně jiné než trénovat tým. Největší rozdíl je v počtu hráčů. Zatímco normální trenér má 15, 20, někdy i víc hráčů, já mám na ledě pár lidí. To znamená, že s nimi můžu být v osobnějším kontaktu, což je někdy fajn. Obzvlášť, když to toho brankáře baví a dělá, co má. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy ho to nebaví a nedělá co má, to není sranda ani pro mě, protože ho musím přesvědčovat, musím mu říkat, aby něco dělal, aby se zvedal, když mu to zrovna nejde, uklidňoval ho, když se vzteká... Potom mě to samozřejmě baví o něco míň. Celkově tedy záleží na tom, koho zrovna trénuju.

Mimo hokej i učíš na gymnáziu. Má to něco společného s trénováním brankářů?

Obojí je práci s dětmi nebo s mladými lidmi. Děti, co učím na gymplu, jsou starší – odpovídají ročníkově starším žákům a dorostu. Ale jinak je to docela podobné – musím náplň hodiny nebo tréninku vymyslet tak, aby je to bavilo, musím nějakým způsobem udržet pozornost a musím zajistit, aby si z toho vždycky něco odnesli. To je, myslím, to nejdůležitější v obou těchto pracích.

Pracuješ pro Smíchov jako PR manager. Co mi k tomu řekneš?

V první řadě si myslím, že si jenom málokdo dokáže představit, že to není zas tak jednoduché, protože to není tak, že bych prostě vzal fotku nebo video, co mi někdo pošle, plácnul to tam a víc se o to nestaral.

Když mi třeba přijdou fotky, dost často je musím přebírat, nějakým způsobem je upravovat, měnit světlo nebo je ořezávat kvůli Instagramu; musím zajistit, aby měly stejný formát, což ne vždycky mají.

Od loňského ledna navíc ke každému příspěvku úvodní fotku se znakem klubu, aby to vypadalo jednotně. To se samozřejmě taky musí připravit. Je potřeba příspěvek zveřejnit, vymyslet k němu text, na Instagramu k němu dát hashtagy, označit tam případně lidi, kteří tam jsou, a pokud se týká třeba více kategorií, přesdílet příběhy, označit to z těch dalších profilů a tak dál. Takže je to poměrně hodně práce.

Baví tě to?

Já jsem rád, že teď v poslední době mi i lidé z vedení dávají najevo, že to vědí a že to nějakým způsobem jsou schopni ocenit. Což dlouhou dobu nebylo. Zároveň je fajn, že třeba Instagram, který jsem zakládal zhruba před třemi lety, nějakým způsobem žije; například, že ho lidé označují ve svých příspěvcích. To je skvělé, protože vidím, že to, co dělám, má nějaký dosah; že to lidé sledují.

Hodně mě baví, když potom vidím v nějakém vyhodnocování činnosti klubu, že to, co dělám, k nám třeba dostane další lidi, takže spousta hráčů, kteří k nám v posledním letech přišli, je tady do určité míry i díky mně. To mě těší. To samé platí i o Týdnech hokeje. Nedávno jsem si zrovna procházel seznamy hráčů, kteří tam byli, a četl jsem tam jména lidí, kteří u nás do dneška jsou a jsou úspěšní. To je prostě skvělý pocit.

Taky jsem hodně rád, když mi někdo pochválí web, ideálně v situaci, kdy neví, že jsem ho dělal já. Na webu se udělalo strašně práce, od prvotního průzkumu přes vymýšlení návrhů a připojování našeho informačního systému až po samotnou implementaci a následné testování. Nejlepší odměna pak pro mě je, když vidím, že to funguje a že se to lidem líbí.

Nyní jsi na Erasmu. Co hokej?

Dost mě štve, že jsem letos přišel o spoustu zápasů. Teď je to kvůli Erasmu, předtím jsem byl studijně v Madridu v rámci programu Athens, v říjnu na vojenském cvičení. Vlastně jsem asi nikdy v žádné sezóně zatím nepřišel o tolik zápasů, které se hrály, pominu-li covid…

Zmiňuješ i vojenské cvičení. Má to nějakou podobnost s hokejovým tréninkem?

Je to samozřejmě nějakým způsobem fyzicky náročné, je potřeba udržet pozornost. Což je mimochodem při zápase někdy dost náročné, zvlášť v zápasech, kde se málo střílí, což se letos stává často. A je to taky týmová práce. I když je tam člověk do určité míry sám za sebe, musí nějakým způsobem komunikovat a spolupracovat s ostatními. Když to zkazí jeden, zkazí to všem ostatním. Akorát že v hokeji je to sranda, v armádě jde trošku o víc.

Jak to vidíš dál s hokejem a s naším týmem?

Hokejově je pro mě důležité, abych mohl chodit na tréninky, protože jeden trénink týdně je strašně málo. A abych hrál tak, jak bych sám chtěl hrát; s tím jedním tréninkem cítím, že to není úplně ono.

No a samozřejmě bych byl rád, kdybychom se jako tým postupně zvedali. To se nám, myslím, zatím daří. Takže když ten trend udržíme, příští rok můžeme hrát play-off. A uvidíme, co bude dál.

Co bys do budoucnosti přál liškám? Měl by se postavit nový stadion…

Zázemí je už teď fajn. Podle mě je teď nejdůležitější, abychom jako klub měli obsazené všechny kategorie, abychom všude měli dost hráčů a aby ti hráči zůstávali víceméně pořád stálí, aby týmy měly návaznost. Teď je hodně vidět, že jsme některé kategorie neměli a že hráči hodně odcházeli, což se podepsalo na výsledcích. To, že máme teď asi nejhorší výsledky za posledních přinejmenším deset let, je dané do značné míry tím, čím jsme si jako klub prošli. Ale myslím, že to není potřeba vidět vyloženě negativně, protože jsme to přežili, a pokud se nám podaří zázemí udržet aspoň na takové úrovni jako máme, věřím, že se to bude zlepšovat.

Tak to je všechno, díky za rozhovor!